10. 1. 2025
Z československé jedenáctky, která nastoupila ve finále mistrovství světa 1962 v Chile proti obhájcům titulu Brazilcům, už bohužel nikdo nežije. Posledním pamětníkem slavného finálového duelu byl levý křídelník JOSEF JELÍNEK, který zemřel na sklonku listopadu ve věku 83 let. Nebude na škodu si oblíbeného „Jelena“ a jeho slova retrospektivně připomenout…
Na šampionát v daleké jihoamerické zemi, odkud se měla podle početných domácích škarohlídů, vrátit výprava už po třech zápasech ve skupině, vzal trenér Rudolf Vytlačil i několik mladíků, kterým bylo jen něco málo přes dvacet let. Druholigového slávistického obránce Jana Lálu, sparťanského ostrostřelce Václava Maška, rychlonohé trnavské křídlo Jozefa Štibrányiho, levé křídlo Dukly Josefa Jelínka, kterému hrával spojku Jozef Adamec, v tu dobu sloužící dvouletou vojnu na Julisce. A to ještě nestihl doléčit operované koleno další skvělý útočník pražské Dukly Rudolf Kučera, kterému se předpovídala skvělá fotbalová budoucnost…
Všichni se za nominační důvěru odvděčili. Lála, který o památné finále s „kanárky“ přišel kvůli zranění, uhlídal v klíčovém vstupním zápase s favorizovanými Španěly famózní levé křídlo Realu Madrid Genta. Naopak se deset minut před koncem prosadil Štibrányi, který vstřelil jediný a vítězný gól utkání. Akce začala u druhého křídla – Jelínka, který si na levé straně zpracoval míč od kapitána Nováka a posunul ho do středu hřiště na dirigenta Masopusta a ten českou uličkou poslal do brejku slovenského rychlíka. „Jožka měl v zadku vrtuli, a když ji nakopl, ani rychlonozí Španělé mu nestačili,“ popisuje Josef Jelínek životní gól trnavského parťáka, přezdívaného „Vasil“, v knize „Gólové (půl)století československého fotbalu“.
Následná bezbranková remíza s brazilskými šampiony outsiderům z Československa zajistila v předstihu postup do čtvrtfinále. I proto mohl velký stratég a psycholog Vytlačil ve třetím duelu proti Mexiku trochu zamíchat stabilní sestavou. Objevil se v ní i Mašek, jehož vedoucí gól už ve 16. vteřině až do mistrovství světa 2002 vévodil historickým statistikám šampionátů jako nejrychlejší trefa, než ho sesadil turecký snajpr Hakan Sükür. Josef Jelínek v tomto jediném utkání nenastoupil, a tak s ostatními nehrajícími fotbalisty usedl na tribunu, protože tehdy se nemohlo ještě střídat. „Na lavičce byli jen trenér, doktor a masér, kterého nám kvůli úsporám půjčili Chilané. Ještě tam s nimi seděl vedoucí mužstva Venca Jíra,“ usmíval se při vzpomínce na „početný“ realizační tým ve srovnání s dneškem…
Ve vyřazovací fázi Čechoslováci zdolali ve čtvrtfinále silné Maďary, které skvělými zákroky vychytal brankář Viliam Schrojf, a v semifinále Jugoslávce. Postup do finále vystřílely obě spojky – „Dolfi“ Scherer se trefil třikrát, Josef Kadraba otevřel skóre proti „plavim“. Ve finále byli dvě minuty mistry světa po vedoucím gólu Josefa Masopusta, kterému ideálně prostrčil míč do otevřené brazilské obrany Tomáš Pospíchal. Do té doby neprostupná československá defenzíva, v níž musel na pravém beku zaskočit za Lálu spíš stoper Tichý, si však vybrala slabší den včetně nejlepšího gólmana šampionátu, kterým byl ještě před výkopem finále vyhlášen Schrojf. Ani jeden ze tří inkasovaných gólů od „Brazilců“ totiž nebyl z kategorie nechytatelných…
„Myslím si, že jsme si zvolili i špatnou stranu, Vildovi svítilo nepříjemně do očí sluníčko a bekovku si vzal na hlavu až ve druhé půli. Za stavu 1:2 jsme měli za jasnou ruku Djalmy Santose, kterou zastavil moji střelu, kopat penaltu, ale ruský rozhodčí Latyšev dělal, že nic takového neviděl…Tím ale nechci říct, že bychom finále nad Brazilci vyhráli. Herně jsme jim ale byli důstojným soupeřem,“ realisticky konstatoval po šesti dekádách let Josef Jelínek.
Návrat do vlasti byl i se světovým stříbrem triumfální. „Byla to pro nás velká satisfakce. Tisíce lidí nás už vítaly na Ruzyni, odkud jsme projížděli jako prezidenti špalíry jásajících a mávajících fanoušků až na Strahov, kde jsme těm dalším ukázali pohár vicemistrů světa,“ líčil spanilou jízdu pražskými ulicemi, v nichž nadšeně mávali i řada těch, kteří prorokovali brzký návrat…
Po slavných dnech přišly ty všední. Muselo se také do skladu ČSTV vrátit reprezentační oblečení, které do Chile fotbalisté nafasovali. Tvídová saka a béžové kalhoty „zdědili“ po olympionicích z Melbourne 1956… S jejich vrácením problém nebyl, ale chyběly rádiovky, které čerství vicemistři světa spontánně věnovali chilskému masérovi, otci pěti dětí. „Byl radostí celý bez sebe, ve skladu ale pro náš dar neměli pochopení a každému strhli za nevrácenou rádiovku 12,50 Kč…,“ ilustruje tehdejší dobu a když je řeč o penězích, tak přidává i konkrétní odměnu za stříbro: „Dostali jsme pět tisíc korun. Koupil jsem za ně televizor značky Tesla, aby se celá rodina mohla dívat na další naše klubové a reprezentační zápasy.“
Těch druhých ale Josef Jelínek už mnoho neodehrál, i když mu bylo teprve jedenadvacet let. Pouze jediný v září 1962 ve Vídni s Rakouskem, ale stál za to! „Rakušané se na nás chystali, protože nemohli pořád překousnout, že my jsme se do Chile probojovali a oni ne. Nejvíc si tu atmosféru před zápasem i po něm užíval trenér Vytlačil, který jako vídeňský Čech byl ve svém živlu. Novinářům dokonce řekl, že kromě vicemistrů světa přivezl s sebou jako tajný trumf uzdraveného Rudlu Kučeru. Všichni si mysleli, že je to zase nějaké jeho bonmot nebo taktický fígl. V beznadějně vyprodaném Prátru jsme ambiciózní Rakušany přejeli po exhibičním výkonu 6:0 a skvěle hrající Ruda jim vstřelil dvě branky,“ vybavil si svůj reprezentační epilog. Jak ukázal čas, tak to platilo i o týmu „Chilanů“, který se začal poměrně rychle rozpadat…
JOSEF JELÍNEK
Bývalý vynikající fotbalový útočník JOSEF JELÍNEK (narozen 9. ledna 1941, zemřel 29. listopadu 2024) patřil do legendárního reprezentačního týmu, který na mistrovství světa v Chile v roce 1962 vybojoval stříbrné medaile. Devět sezon také oblékal dres tehdy bezkonkurenční pražské Dukly, se kterou vybojoval pět ligových titulů a tři Československé poháry. Odehrál celkem 179 ligových zápasů, ve kterých dal 43 gólů, a deset reprezentačních utkání, v nichž skóroval dvakrát. Po odchodu z Dukly působil v Chomutově, nizozemském Deventeru, kde ho vedl budoucí tvůrce nizozemského totálního fotbalu, krajan-emigrant Dr. František Fadrhonc. Když se počátkem sedmdesátých let vrátil zpátky domů, tak hrával za Bohemians, v Benešově a v klubu ČAFC Praha, v němž svoji fotbalovou kariéru začínal i ukončil. U fotbalu zůstal v jiné roli, pracoval jako správce stadionu Bohemians ve vršovickém „Ďolíčku“ a později také na Julisce. V roce 1996 obdržel nejvyšší fotbalové vyznamenání Cenu Dr. Václava Jíry, v roce 2010 byl uveden s týmem vicemistrů světa z Chile 1962 do Síně slávy českého fotbalu, o dva roky později pak mezi Legendy českého sportu, držitele „Ceny Emila Zátopka“.