20. 7. 2023
Ve stejný den 20. července se dožívají významného životního jubilea 70 let dvě významné fotbalové osobnosti československého fotbalu, které se po rozdělení federace etablovaly v samostatném českém a slovenském fotbale – Ladislav Jurkemik a Vlastimil Petržela.
LADISLAV JURKEMIK byl členem týmu, který v roce 1976 senzačně vybojoval na mistrovství Evropy v Bělehradě zlato. Podílel se na něm suverénně proměněným pokutovým kopem v památném penaltovém rozstřelu ve finále proti Německu. Má doma i bronz z následujícího evropského šampionátu 1980 v Itálii, kde dostal v zápase o bronz Československo do vedení bombou pro rozehraném rohovém kopu Antonína Panenky. I v Neapoli patřil v penaltovém rozstřelu mezi úspěšné exekutory. Zahrál si i na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Je také juniorským mistrem Evropy z roku 1972, tehdy se jednalo o šampionát hráčů do 23 let. V čs. reprezentaci nastoupil v letech 1974-1983 v 57 zápasech a vstřelil tři góly.
Ve federální lize tento výborně hlavičkující a s přehledem hrající střední obránce (někdy i záložník), rozehrávač a střelec z větších vzdáleností spojil svou kariéru s bratislavským Interem. Jeho černožlutý dres oblékal v letech 1971-1984, s výjimkou sezony 1980/1981, kterou strávil na vojně v Dukle Banská Bystrica. Poté odešel do Švýcarska, kde hrál za St. Gallen a Chur, a s aktivním fotbalem se rozloučil jako hrající trenér v roce 1993 v Rakousku. V československé lize odehrál 318 utkání, v nichž vstřelil 53 gólů. Jako trenér vystřídal řadu týmů (Slovácko, Ružomberok, Nitru), vedl i slovenskou reprezentaci a „jedenadvacítku“ a v roce 2004 získal se Žilinou mistrovský titul. V současné době je členem Výkonného výboru Slovenského futbalového zväzu.
VLASTIMIL PETRŽELA se do povědomí fanoušku zapsal především jako trenér několika prvoligových klubů a také první zahraniční trenér v Rusku. Proslul jako emotivní kouč konfliktní povahy, který vždy sázel na mladé a poměrně neznámé hráče, a také důrazem na kondiční přípravu. Hrál fotbal v nižších soutěžích, do první ligy ho přivedla Zbrojovka Brno. V první lize si později zahrál během vojny i za Rudou hvězdu Cheb a pražskou Slavii.
Jako hráč to dotáhl i do reprezentace, kde odehrál dva zápasy, první z nich na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982. V čs. první lize nastoupil do 116 zápasů a dal 36 gólů. Kariéru ukončil kvůli vážnému zranění už v 31 letech. S trénováním začínal jako asistent ve Slavii, kde na jaře 1990 debutoval i na postu hlavního trenéra. Největší jméno si ale udělal v Liberci a Bohemians, které díky tvrdé disciplíně a bojovnosti dovedl k řadě úspěchů. V roce 1994 byl vyhlášen Trenérem roku v Česku.
V listopadu 2002 přijal nabídku Zenitu Petrohrad a stal se prvním zahraničním trenérem v ruské lize. V Zenitu si díky dobrým výsledkům vybudoval silnou pozici, několikrát se o něm hovořilo jako o adeptovi na post reprezentačního trenéra Ruska i Česka. Se Zenitem v roce 2003 obsadil druhé místo v ruské lize a vyhrál Ligový pohár, v roce 2006 s ním došel do čtvrtfinále tehdejšího Poháru UEFA, nynější Evropské ligy. O působení v Petrohradu napsal spolu s novinářem Ivanem Židkovem knihu Jednou v Rusku.
Po návratu vedl Olomouc a Něftči Baku. V roce 2008 podstoupil pětiměsíční ústavní léčbu ze závislostí na lécích a hracích automatech, na nichž prohrál velkou sumu. Poté trénoval tři druholigové kluby a v lednu 2016 se ujal beznadějně posledního Baníku Ostrava, sestup slavného celku sice neodvrátil, ale hned v následující sezoně jej přivedl zpět do nejvyšší soutěže. V červnu 2017 odstoupil z funkce trenéra a v Baníku působil jako poradce majitele klubu. V další sezoně vedl Fastav Zlín, na zdejší lavičce ale vydržel jen tři měsíce.