26. 11. 2025
Měl všechny předpoklady stát se hvězdou nejen československého fotbalu. Technicky skvěle vybavený záložník s dirigentskými schopnostmi však míval opakující se problémy s alkoholem, které se přelévaly i mimo fotbalový trávník. Ze všech malérů se však opora pražské Sparty i československé reprezentace nakonec dokázala vyhrabat. JAN BERGER, olympijský vítěz z Moskvy a bronzový z EURO 1980 v Itálii, oslaví 27. listopadu sedmdesátiny.
Šikovného kluka z velmi početné břevnovské rodiny vytáhl do velkého fotbalu Tomáš Pospíchal. Vicemistr světa z Chile 1962, kde ve finále s obhájci titulu Brazilci českou uličkou vydláždil cestu Josefu Masopustovi k vedoucímu gólu, v něm poznal talent a obrovský potenciál. Vzal ho s sebou na svoji ligovou trenérskou štaci do Plzně. Šikovného středopolaře čekala ale ještě vojna a během dvou let na Julisce se zdálo, že natrvalo zakotví právě v Dukle, se kterou vyhrál mistrovský titul a pravidelně hrával evropské poháry. Jenže předvánoční eskapáda v hlavním městě, po které strávil Štědrý večer i první dny roku 1980 ve vojenské věznici, budoucí fotbalové plány rozmetala. Měl potom nakročeno do Bohemians, kam ho lákal trenér Pospíchal, ale nakonec se i k jeho dlouho neskrývané nelibosti upsal Spartě, kde se stal ihned idolem jejich fanoušků. O pár let později v anketě Sparťan století skončil druhý za jinou letenskou legendou Andrejem Kvašňákem.
V ještě větším fotbalovém rozletu ho však brzdily časté alkoholové výstřelky, které se ne vždy podařilo klubovému vedení zahladit. Vše vyvrcholilo v roce 1982, kdy byl kvůli urážce tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka odsouzen k čtyřletému podmíněnému trestu vězení. Ve vazbě na Ruzyni si odseděl 35 dnů, poté dobrovolně nastoupil na protialkoholní léčení, které úspěšně absolvoval. Při nelehkém comebacku do vrcholového fotbalu mu byl velkou oporou trenér Václav Ježek, který se z nizozemského angažmá vrátil zpátky na Letnou. Vybudoval zde mistrovskou dynastii, která vládla federální lize od roku 1984 osm sezon a špílmachr Jan Berger tuto dominanci výraznou měrou pomohl nastolit dvěma tituly v řadě. Jedinou výjimkou, potvrzující pravidlo, byla sezona 1985/1986.
„Předseda Sparty Obrhel přivedl místo trenéra Táborského Jána Zachara. S tím pánem já se od první chvíle nemusel. Přišel na pět let a vydržel rok. Přesně jak jsem řekl Obrhelovi, když mi napařil pokutu za to, že jsem do sněhu na Letenské pláni napsal něco o Zacharovi a pánském přirození. Titul nezískal ani jeden. Ani ten pohár s námi nevyhrál, protože jsme nemohli dopustit, aby na podstavci bylo společně s našimi jmény zvěčněno i to Zacharovo. Mockrát jsem se s ním chytil. V kabině jsem si před ním provokativně zapálil a poslal ho někam, když si začal vyskakovat. Funkcionáři to označili za vzpouru, takže jsem dostal distanc na dva zápasy. A když mi začal familiárně tykat, chytli jsme se taky a on mě od té doby tituloval „pán Berger“. Bylo k popukání, když recitoval sestavu. Ivan, Pepík… až nakonec dospěl k tomu pán Berger,“ líčí svým osobitým způsobem v nové knize „Bohémové v kopačkách“, která vyšla minulý měsíc, nevraživé letenské soužití s trenérem Zacharem.
V čs. reprezentaci nastoupil do 30 zápasů a dal tři góly. Má bronz z mistrovství Evropy 1980 v Itálii, kde si ale zahrál jen v utkání proti Řecku, které kvůli zranění nedohrál. Na olympijský turnaj za šest týdnů v Moskvě se ale stihl uzdravit. Finálový duel v Lužnikách proti tehdejší NDR pro něj předčasně skončil po kontroverzi s dirigentem německého týmu Steinbachem. „Chytil mě za přirození, tak jsem mu jednu vlepil, a ruský rozhodčí nás oba vyhodil. Konec zápasu jsem strávil v bazénku v kabině s pokopaným Láďou Vízkem, místo kterého poslal trenér Havránek na plac Jindru Svobodu a ten svoji životní brankou rozhodl. Na setkání olympijských vítězů v Kremlu mě ale preventivně nevzali, abych tam něco neztropil. „Měl jsi už něco upito, tak jsem řekl Luďkovi Macelovi, aby tě zamkl s basou piv na pokoji, než se vrátíme zpátky na hotel,“ přiznal se mi po návratu do Prahy „Havran“, popisuje ve zmíněné knize bohém Berger zlatou olympijskou tečku… Zúčastnil se také mistrovství světa 1982 ve Španělsku, které tak slavně jako předchozí šampionáty nedopadlo. V roce 1984 se zařadil mezi vítěze prestižní ankety Fotbalista roku.
Po úspěšném tažení Sparty tehdejším Pohárem UEFA, v němž senzačně vyřadili gólem bažanta Tomáše Skuhravého slavný Real Madrid, o Jana Bergera usiloval slavný „Bílý balet“, který mu za podpis údajně nabízel milion dolarů. Jenže nesplňoval věkové podmínky pro přestup do ciziny a emigrovat kvůli strachu z následných represí proti své rodině odmítl. Odešel až po dovršení třicítky v létě 1986, kdy po něm na doporučení Václava Ježka sáhl FC Curych. Jeho barvy hájil čtyři sezony, poté ještě několik let působil jako hrající trenér v nižších švýcarských soutěžích. Kromě toho si přivydělával i jako malíř a lakýrník, jimiž se vyučil, nebo správce hřiště. Do Čech se vrátil až koncem devadesátých let.
Čerstvý sedmdesátník, který v anketě Sparťan století obsadil druhou příčku za jinou letenskou legendou Andrejem Kvašňákem, stále sportuje. Vždyť postavu má pořád štíhlou, jako když oblékal ligový nebo reprezentační dres! I proto si troufl na PENNY běh na Vysočině coby reprezentant Nadace fotbalových internacionálů, třebaže ho limitovalo bolavé lýtko. Vede i svoji exhibiční jedenáctku, za kterou nastupuje i řada dalších internacionálů a dlouholetých přátel. Nestojí však u lajny jako trenér Jan Berger. "Od června do září máme tak 25 zápasů, to je slušné. V lednu nás čekají dva halové turnaje v Německu. Pořád si ještě i zahraju. Mladí běhají a my starší tomu dáváme rozum, jak to má být… Na sedmdesát si nepřipadám. Chodím si zaběhat nebo na procházky, mám takový šestikilometrový okruh. Jsem zdravý, chutná mi a důležitá jsou pro mě vnoučata," říká oslavenec, který na hřebík nepověsil „z věkových důvodů“ ani svoje řemeslo na štaflích. „Pořád mám dost zakázek nejen z fotbalového prostředí. Malířina mě pořád baví a nabíjí, proto ji dodnes rád dělám!“
Foto: Jiří Pekárek & Michal Salajka.