27. 3. 2025
Bývalý reprezentant ANTON ONDRUŠ často a rád vzpomíná, jak v roce 1976 dovedl v Bělehradě jako kapitán reprezentaci Československa k titulu mistrů Evropy. Obránce, jehož UEFA před ME 2016 ve Francii, zařadila mezi 50 nejlepších hráčů historie EURO, slaví 75. narozeniny. „Z ročníku 1950 nás bylo v národním týmu několik,“ říká druhý letošní oslavenec v pořadí. V lednu bylo pětasedmdesát jeho klubovému a reprezentačnímu parťákovi Jánu Švehlíkovi, na tuto životní metu se v příštích měsících dostanou Karel Kroupa, Libor Radimec, Marián Masný, Přemysl Bičovský a Lubomír Knapp.
Bělehrad byl pro něj vrchol, jako kapitán převzal trofej pro senzační mistry Evropy, neboť Čechoslováci byli v konkurenci úřadujících mistrů světa Němců, vicemistrů Nizozemců a domácí Jugoslávie považováni za outsidery závěrečného turnaje. "Na šampionát často vzpomínám. Ještě dnes mi to dělá dobře," přiznává někdejší urostlý stoper a vyhlášený hlavičkář. Po zisku zlata následoval také individuální úspěch. Skončil šestý v anketě Zlatý míč za rok 1976. "Velké ocenění pro mě. Vyhrál Beckenbauer, druhý byl Rensenbrink, třetí Ivo Viktor, čtvrtý Keegan, pátý Platini a pak už já. Například i Cruyff tehdy skončil za mnou," vybavuje si dlouholetá opora Slovanu Bratislava i po letech pořadí.
Dodnes ho hodně mrzí, že českoslovenští fotbalisté v ideálním věku tehdy nesměli odcházet do zahraničí. "Nabídky jsme měli snad všichni. Já z Bayernu Mnichov, Stuttgartu a Mönchengladbachu. Němci byli v té době mistři světa, bundesliga měla zvuk. Rád bych si ověřil, jestli bych na to měl."
V Bayernu už měl dokonce připravenou smlouvu, ale emigrovat nechtěl. "Když si na to vzpomenu, jsem dopálený ještě teď. Smlouvu mi Bayern poslal, byl jsem nadšený. Jenže na svazu mi řekli, že přestup není možný. Nebylo to vůbec příjemné, cítil jsem se dotčený. Všude na Slovensku a v Čechách mi říkali: „Tono, měl jsi tam jít!“ A já jim odpovídal: „Šel bych, ale nemohl jsem. Ven nás pustili až po třicítce, když jsme už byli fotbalově za zenitem. Snad jen Tonda Panenka v Rapidu Vídeň zazářil." zavzpomínal. Po skončení kariéry se usadil v Thononu, francouzském městě na břehu Ženevského jezera. Tam jubilant přijímá v těchto dnech spoustu gratulací. "S bývalými spoluhráči si voláme jednou do měsíce, co je nového. Je to v pořádku, také z Čech se mi kamarádi ozývají," konstatuje Ondruš.
Odehrál 58 mezistátních zápasů a dal devět gólů, v rovných 30 utkáních vedl reprezentaci jako kapitán. Měl pověst silné osobnosti. "Říkali o mně, že jsem se jako kapitán už musel narodit," usmívá se a dodává: "Trenéři se radili s nejzkušenějšími hráči, ale někdo musel velet. Co jsem řekl, to platilo. Prosadil jsem třeba, že v národním mužstvu nikdo nesměl rozebírat ligové zápasy, protože to dělalo problémy. Bylo to důležité, nikdo nebyl proti. Věci se daly do pohybu a fungovalo to!"
Mistrovský tým měl na evropském šampionátu bratislavskou kostru. "Mezi Slováky a Čechy nebyl v mužstvu žádný problém. Hráli jsme spolu, za Československo," zdůrazňuje Ondruš, který získal s „belasými“ dva ligové tituly. V semifinále s Nizozemskem nejprve hlavou otevřel skóre. Po jeho vlastním gólu se pak ale muselo prodlužovat. "Chtěl jsem odvrátit centr do šestnáctky. Jak pršelo, míč byl kluzký, sklouzl mi a zamířil do brány," pamatuje si. Finále s Německem rozhodl až památný penaltový rozstřel, v němž kapitán proměnil pokutový kop ve třetí sérii. "Gólů jsem dal jako obránce celkem dost. Asi mi pomohlo, že jsem začínal jako útočník, pak jsem hrál i v záloze. Stopera ze mě definitivně udělal trenér Vengloš. Znal mě už od dorostu, hodně mi věřil i v začátcích, kdy mi to ještě tolik nešlo. Byli jsme si hodně blízcí, později chtěl třeba vědět, co si myslím o sestavě," prozrazuje.
Na mistrovství Evropy 1980 v Itálii přidal do svojí medailové sbírky ještě bronz poté, co penaltový rozstřel v utkání o třetí místo s domácím týmem zahájila ve shodném pořadí přesně stejná pětice exekutorů jako o čtyři roky dříve v Bělehradě. "Byla asi světová rarita, že jsme si to po čtyřech letech zopakovali. Byli jsme v tom prostě dobří a drželi spolu."
Za titul mistrů Evropy každý hráč dostal 36 tisíc korun, 16 tisíc od svazu a 20 tisíc od premiéra Lubomíra Štrougala. "O peníze nešlo, ale aspoň dvakrát tolik jsme dostat mohli," říká obránce, který byl zvolen do ideální jedenáctky šampionátu. V závěru kariéry si zahrál v Belgii (FC Bruggy), Francii (Thonon) a Švýcarsku (FC Biel), později působil jako hráčský agent. "Každá fotbalová generace měla něco svého. Lidé plnili stadiony tehdy i teď. Dnešní fotbal bych si rád zkusil. Něco jsme museli umět. Věřili jsme si a šli za svým cílem. Jak Češi, tak Slováci. Byli jsme mistři Evropy a tečka," uzavírá Ondruš, který se naposledy potkal se svými někdejšími parťáky v listopadu 2023 na unikátní akci ve Velkých Bílovicích, kam Nadace fotbalových internacionálů pozvala na oslavu pětasedmdesátin jednoho z bělehradských hrdinů Antonína Panenky všechny členy legendárního týmu evropských šampionů.